středa 29. dubna 2015

Můj nejhorší zážitek

Když se mě někdo zeptá na nejhorší zážitek, nemusím se hluboce zamýšlet. Naskočí to tak nějak automaticky. Od těch okamžiků, které se staly v prosinci 2013, se bojím dlouhých monotónních jízd autem a bojím se v něm usnout a hned se dovíte proč.

Byl chladný předvánoční den a my jeli po rakouské dálnici směrem do Itálie na hory, stejně jako mnohokrát předtím. Byli jsme na cestě asi 2, možná 3 hodiny… Rádio hrálo potichu, táta řídil a mamka, sestra i já jsme poklidně spali. Cesta byla monotónní. Možná až moc…

Nějaký otřes mě probudil, začala jsem křičet hrůzou, možná panikou, protože jsme se řítili nekontrolovatelně po dálnici… Nikdo nevěděl, co se stane za pár minut, vteřin..
Můj táta usnul. Klasický nebezpečný zrádný mikrospánek. A to svého otce považuji za nejlepšího řidiče, ze všech lidí co znám… Stalo se to rychle a já byla první, kdo to viděl. Najeli jsme na roh turistického autobusu a náraz nás odmrštil bokem na svodidla. Táta ztratil nad vozem kontrolu, bylo to dost rychlé a s autem nakloněným na svodidla jsme se řítili pravým bokem diagonálně dopředu.. Protože jsem seděla vzadu na spolujezdcově straně, měla jsem pohled z první linie, hrozně jsem křičela, panikou, nevěděla jsem, co se stane, jestli to přežije moje rodina, jestli to přežiju já, jestli se nestaneme dalšími čísly ve statistice…


A pak jsme narazili čelně do svodidel, ozvala se silná rána, rodičům práskly airbagy a já se v šoku vypotácela ven z auta a křičela jsem na ostatní, ať vylezou, že to vevnitř smrdí spálením a že z toho kouří, co když to začne hořet nebo bouchne (jo jsem asi zpitomělá z filmů, ale v šoku vás nic lepšího nenapadne..) Jak jsem vylezla, hystericky jsem řvala a klekla jsem si na zem… byla jsem úplně mimo a v šoku a pomalu se mi začaly ozývat bolesti hrudníku. Auto bylo na odpis, ale to bylo v tu chvíli jedno, hlavně, že jsme byli v pořádku. Táta to dostal do kolene a od té doby s ním má problémy, hlavně při sportech. Já s mámou jsme měly obražený hrudník a sestra asi trochu taky. Všude jsme měli modřiny, ale hlavní je, že se nic horšího nestalo…


Naštěstí za námi zastavily 2 auta plná úžasných lidí, co to viděli a domluvili s policií, já, mě a mámu chtěli odvézt do nemocnice, ale chtěli jsme být spolu a nebylo to zas tak hrozné, tak jsme se svezli odtahovkou do místní Mazdy a čekali, než pošle strejda náhradní auto, které zrovna nepotřeboval a my, světe div se, nakonec bezpečně dojeli na hory. Nelyžovali jsme všechny dny, ani tolik hodin, jako obvykle a šetřili jsme se a hodně odpočívali, protože nás všechno bolelo a člověk už nevěděl, jak si lehnout.
auto se zachránit nedalo, ale to je opravdu to nejmenší
Byli to jedny z nejhezčích Vánoc, protože jsme si nějak více vážili jeden druhého a uvědomovali si, že jsme tam už ani nemuseli být, pokud by se vše odehrálo jen trochu jinak. Člověk pak přehodnotí své priority a najednou jsou peníze a starosti všedních dní úplně nepodstatné. Možná někomu přijde, že to dramatizuji, když se nikomu nic nestalo, ale ten náraz nebyl to nejhorší, to ty okamžiky, kdy ostatní spali a já se probouzela do celé situace. Ty vteřiny před nárazem, ta bezmoc, strach o rodinu a o sebe,  čekání co se stane... To byly ty nejhorší okamžiky v mém dosavadním životě. 

Od té doby se i můj otec bojí řídit delší trasy a vždycky si s ním povídáme a ptáme se, zda není unavený. Raději děláme zastávky s hodinovým šlofíkem a pak zase jedeme. Vánoce 2014 jsme strávili na Slovinsku, jelikož je to blíž. Ale tyto vzpomínky zůstanou živě v mé hlavě už asi napořád a nikomu to nepřeji. Už se vždycky budu bát zavřít oči při delším výletu autem a vždycky budu sledovat, jestli se tátovi nezavírají oči… 

A jaký byl váš nejhorší zážitek?

Terez

úterý 28. dubna 2015

Úterní úvaha: Co kdyby?

Dnes to bude jen takové malé zamyšlení pošmourného úterního odpoledne. Občas si kladu otázky, co kdyby něco bylo jinak? A pak si představuji, jak moc jiný život bych měla… Byla bych šťastnější?

(zdroj)

Co kdybych se podle prognózy opravdu narodila s Downovým syndromem? Jak bych vnímala svět? Nechali by si mě naši?

Co kdybych neodešla z dramatického kroužku? Byla bych teď herečka? Chodila bych na teď JAMU?

Co kdybych sekla s tančením dříve, než v patnácti? Podívala bych se někdy do Dánska nebo do Švýcarska?

Co kdybych nešla ven v ten den, kdy jsem poznala přítele? S kým bych teď byla? Kde bych byla? Byla bych teď au-pairka někde v zahraničí? 

Co kdybych odešla ze špatně placené práce? Měla bych lepší práci? Méně času ale více peněz?

Co kdybych nešla na akci, na které jsem přišla o nejlepšího kamaráda? Otevřeli by se mi někdy oči, abych viděla jaký opravdu je? Byli bychom pořád nejlepší přátelé?

Co kdybych si držela u těla staré přátelé, kteří mi byli kdysi tak blízko? Byla bych jiná? Pila bych více a byla odvázanější, jako dřív? Měli bychom si teď ještě pořád co říct? 

Na tyto otázky odpověď nikdy nedostanu a můj život je takový, jaký je a jsem za něj vděčná. Jsem ráda za spoustu věcí a za to, že vše, co se stane, nás posouvá dál. A jsem ráda za svá rozhodnutí. Protože i když si často stěžuji, můj život je vlastně fajn. Mám velkou rodinu a scházíme se v širším kruhu, což je skvělé. Mám milujícího přítele a sice jen hrstku přátel, ale pravých přátel a nevyměnila bych je za nic na světě. Chodím na vysokou školu, na obor, který mě baví a mám sice hůře placenou brigádu, ale se spoustou cenných zkušeností a šéfa, kterému záleží na mém názoru a mou práci dokáže ocenit. A také jsem díky instagramu a blogu poznala pár skvělých lidí, za což jsem hrozně vděčná. Jsem vlastně šťastný člověk, ale občas asi potřebuji nějakou takovouhle úvahu, abych si to uvědomila.

(zdroj)

A také jsem ráda, že alespoň někdo čte to, co napíšu a občas dostanu i nějakou tu pozitivní zpětnou vazbu. Děkuji :) 

A co vy, změnili byste nějaké své rozhodnutí

Terez

pondělí 27. dubna 2015

Dnešní (ne)vděčnost

Ráda pomáhám, podporuji, daruji ... možná i těm kteří si to nezaslouží. A když za mnou dojde na hlavase (čti na brněnském hlavním nádraží) bezdomovec, ať mu dám desetikorunu, tak když mám, tak dám ... i když se mi žebrání nelíbí a kolikrát mě pak kamarádi ptají, proč to dělám, když si za to utíkají koupit krabičáka (krabicové víno). Asi jsem v tomhle naivní, ale co když ne? Sním o tom, že třeba jednou budu mít nějakou nadaci a budu pomáhat potřebným dlouhodobě. Protože poděkování a úsměv, mě uvnitř zahřeje... Ale občas mě od toho něco odrazuje a zjišťuji, že vůbec nejsem sama... (Smyslem článku není to, že si nikdo nezaslouží vaši dobrotu, to vůbec né! Čtěte dál.)

(zdroj)
Moje máma chtěla odvézt fritézu do ekodvora, protože jsme koupili novou a ta stará měla vady, i když pořád výborně fungovala a fritovala. A tak jsem jí řekla, že facebookové bazary jsou plné maminek a lidí ve špatné finanční situaci a dar v podobě friťáku by jistě ocenily. Tak jsem napsala inzerát, že za odvoz daruji fritézu s vadami, které jsem dopředu vypsala, přidala fotku z internetu, protože friťák vypadá navenek úplně stejně jako na obrázku, jelikož to opravdu není věc, kterou bychom používali častěji, než jednou za 2 týdny... No a asi po dvou minutách po zveřejnění se mi ozvala slečna/paní. Nenapsala ani dobrý den a začala na mě mít dotazy, že i máma říkala, že na to, že je to zadarmo (a že ji to nebude stát ani benzín, protože dojede MHD), má až moc zbytečných otázek... Celou dobu nepoužila ani prosím a děkuji a měla jsem silný pocit, že vlastně mohu být ráda, že mě toho krámu zbaví, protože používala výrazy jako:"no, teda dobře.."

Vydržím dost, ale když ani druhý den, při domlouvání vyzvednutí nenapsala ani podělanej smajlík, ani dobrý den a myslím, že nepoužívala ani tečky a velká písmena (jo blbost, já vím), štvalo mě to. Jako bych byla nějakej póvl, přitom nemohla být o moc starší (jestli nebyla třeba i mladší, v dnešní době je docela těžké to poznat, když dvanáctky vypadají jako dvacítky). No a vrcholem bylo, když se mě zeptala, kde to jako je a co a odkud tam jede za MHD. Píše mi na facebooku a neumí se na internetu podívat na mapy? Ještě, abych jí poslala tu mapu já, ne? No, raději jsem jí napsala, že mi sundali sádru a k zastávce jí to nedonesu, ať se koukne, kde to je a když tak zavolá. Nedokázala říct ani čas, kdy si pro to dojde, protože je důležitá a musí si ve městě něco zařídit.

Už toho na mě bylo nějak moc a měla jsem pocit, že je moc hrdá na to, aby poděkovala a kamarádky mě nahlodaly, abych z toho vycouvala a darovala někomu, kdo je opravdu potřebný a ne prvnímu člověku, co se ozve... nebo někomu (kdo napíše alespoň dobrý den), prodat za symbolickou stovku a tu stovku dát někam do nějaké kasičky na děti, abych se necítila blbě, že jsem tu fritézu nedala té ženské, když byla první. Ale prostě jsem asi čekala alespoň "Dobrý den, opravdu je to zadarmo? Děkuji. Prosím pošlete mi fotku. Na schledanou :). Děkuji za fritézu, pomůže nám to"... nebo cokoliv

(ne)darovaná fritéza
V této době se obecně málo děkuje a občas jsou lidé nevděční. Kamarádčina sestra darovala skoro novou postel, také za odvoz a lidi po ní chtěli odvoz, matraci, divím se, že nechtěli i aby jim tu postel ustlala... Nabídneš prst a zchlamstnou celou ruku. Ovšem, co je ještě více demotivující, když se nedostalo vděku kamarádce, která uspořádala v práci sbírku na psí útulek, kam spousta psů chodí dožít. Koupilo se spoustu věcí, krmivo, lidé donesli matrace, deky, pamlsky, hračky možná i peníze, to už nevím. A pak jela spřítelem s věcmi do útulku a paní se s nimi téměř nebavila, rozkázala, co kam roztřídit, hrubě je odbyla, ať s bavlněnými věcmi sem ani nechodí a vděk žádný.

Kamarádku, která do toho vložila úsilí i dost peněz to mrzelo. A myslím, že do takových akcí už se sama pouštět nebude. Což je smutné, ale bohužel ji chápu. Člověk to nedělá pro nic jiného, než je ten vděk... Dokonce si chtěla vzít i pejska na dožití k tomu svému a paní je odbyla, že pokud chtějí mít v budoucnu děti, že tihle psi už na to nejsou. (Nezeptala se kdy bude chtít mít děti, i když pejsek už byl starý a mohl alespoň pár let žít v teple domova... jakoby jim ani najít domov nechtěla). Kamarádka taky donesla pamlsky a dávala je pejskům, co si přišli k mřížce. V poslední místnosti byli nemocní a staří pejsci a někteří byli slepí nebo měli nemocné packy a k mřižce by pro pamlsek nedošli, kamarádce už zbylo jen pár posledních palmsků a chtěla je dát alespoň těm, co by si k mřížce přišli, ale paní jí řekla, ať nedává nikomu, když nemůže dát všem... 

(zdroj)
Zkrátka někteří lidé vás demotivují a jejich nevděk vás odradí, ale protože já jsem naivní a věřím v to, že všichni lidé nejsou jako slečna dej-mi-friťák, (která po tom, co jsem jí napsala, že ho dám někomu jinému odvětila, že to jako není fér, když se ona ozvala první!), ani jako paní vedoucí útulku, nebo lidi, co si řeknou k posteli o matraci a odvoz... A že né všichni bezdomovci si jdou koupit krabičák. 

Obecně se mi zdá, že se méně zdraví i děkuje i za informace nebo v hospodě, když si objednáte, jen málokdo řekně: Dobrý den, dal bych si pivo prosím/děkuji. Prodávala jsem v létě borůvky na trhu a moc zdvořilostních frází jsem si také neužila. Kam se poděla základní zdvořilost?

Proto vám řeknu jen zdravte a děkujte, protože to není sprosté slovo a neberte některé věci jako samozřejmost... Darujte, protože i když paní z útulku je protivná, ti pejci si to zaslouží. Protože ne všichni bezdomovci smrdí po alkoholu a opíjejí se krabičákem. A pokud máte doma nějakou věc, kterou nevyužijete a peníze zrovna nepotřebujete, darujte to. Nedarujte to první holce, co vás ani nepozdraví, ale vybírejte srdcem a hlavně ... nenechte se odradit! :)

A jaké jsou vaše zkušenosti s (ne)vděčností?

Terez

čtvrtek 23. dubna 2015

Už dost! Spouštíme blogerskou kampaň proti množírnám



https://www.facebook.com/blogerkyrikajine
kliknutím se dostanete na stránku projektu

Některé články vznikají s dlouhodobým záměrem a jiné vznikají spontánně, na základě nějaké náhlé události nebo, jako v tomto případě, na základě rozčílení. A i když tím možná strhneme diskuze, tak stále myslíme, že by se o tomto tématu mělo více mluvit a informovat neznalé o tom, jak to vlastně s těmito pejsky je. A pokud mají zdravého silného pejska z množírny, který jakoby z oka vypadl výstavnímu pejskovi s PP (průkazem původu), tak mají vážně velké štěstí..

Popud ke kampani 

To se takhle kouknete na facebookový BAZAR a již po několikáté se rozčílíte. ,,Prodam stenatka Jorksirka, pejska a fenecku, odber konec dubna/ zacatek kvetna, stenatka budou odcervena a ockovana, bez PP, foto rodicu mohu v pripade zajmu zaslat. Vice info zpravy. P.S 70 km od ****.“ Proč mě zrovna tento inzerát tak rozčílil? Proč je to evidentní množírna? Jaká je pravděpodobnost, že fenku omylem obskákal pes v parku nebo na zahradě a zrovna to byl také Jorkšír a také bez papírů? A ještě má jeho fotky, které vám všem může ukázat. Nějak moc náhod na jednou… Tak jsem se zapojila do diskuze a ještě jsem měla tu drzost, říct si o cenu, která má být podle pravidel bazaru zveřejněná a byla jsem okamžitě napadána, urážena a setkala jsem se s nepochopením a jen minimálním zastáním. Po asi dvaceti minutách se majitelka „vysmála“ všem, kteří měli odlišný názor a napsala, že i přes naše blbé kecy jsou štěňata už zamluvená a k tomu vítězného mrkajícího smajlíka. Poté byl příspěvek smazán a já jsem nestihla udělat screen, ale jelikož jsem rozhořčeně kopírovala kamarádce s podobným názorem, se kterou tohle téma pravidelně probíráme, měla jsem uložený alespoň text. Potom jsme o tom začali bouřlivě diskutovat s Jahodou z Jahodovníku a řekly jsme si, že takhle už to dál nejde! Proto jsme oslovily pár blogerek,které známe a víme, že mají rádi zvířátka a oslovili jsme organizátory kampaně NE množírnám a na základě spolupráce vznikla tahle kampaň. (P.S.: K paní s jorkšíry se ještě vrátím, tohle není ani zdaleka konec příběhu!)

Na začátku vám řeknu ještě pár věcí. Z této kampaně nic nemám, nikdo mě nenajal a kromě zvýšení informovanosti o problematice, si od ní vůbec nic neslibuji. Možná si někdo řekne, proč se taková pipina, co má pár článků, pouští do projektu, ve kterém jde o to, aby se o problémů dovědělo co nejvíce lidí a ona má jen pár stálých čtenářů? Inu někdo s tou „osvětou“ začít musel, a jelikož mě až zaráží, jak se lidé zastávají množíren, protože se na ně z profilového obrázku směje mile vyhlížející pán nebo paní a na fotce je normální roztomilé štěňátko. A to přece nemůže být podvod, paní určitě jen chtěla zkusit štěňátka, přece by každá fenka měla mít za život alespoň jednou štěňata, ne? Ale zvířata mohou žít na malém prostranství bez větších možností procházek nebo mezi výkali, mají jednotvárnou stravu, ani základní veterinární vyšetření a jsou chování pro jeden jediný cíl... MNOŽIT SE, aby si jejich páneček mohl zajet třeba na dovolenou.
 

I takhle mohou žít zvířata z množírek (zdroj)

Bohužel se ale v posledních letech stále více mluví o množení zvířat ve velkém, na povrch vyplouvají fotografie, ze kterých mrazí a o lidech, kteří v tom vidí business a jednoduchou matematiku. Řeknou si, v módě jsou francoužští buldočci, mám psa, koupím si fenku, za očkování a odčervení dám 1500,- a něco za krmení a štěňata můžu prodat 1 za 8000-9000,-,to je super, budu boháč! Moje fena bude továrna na peníze. Lidé chtějí ušetřit, ale v tomhle případě šetří na špatném místě a může se jim to vymstít. Nehledě na to, že jsem našla buldočka s PP za 10000,- no, tak bravo, ušetřili tisícovku a ani neví jaký je zdravotní stav štěněte nebo jeho rodičů a nebudete muset vypláznout další x tisíc za zdravotní výlohy. Jenže tam kde je poptávka, tam je i nabídka a pejsci a další zvířátka se vesele množí dál!

Malým důkazem budiž příběh mé dávné kamarádky, kterou jsem (věřte nebo ne) našla v komentářích v jorkšířím inzerátu! Kamarádka si v roce 2011 přála pejska, tenkrát se o množírnách ještě tolik nemluvilo a jakožto studentka chtěla za svého vysněného pejska, bílého švýcarského ovčáka, zaplatit co nejméně. A moc jí děkuji za poskytnutí příběh.

„Byla jsem mladá a blbá, pořídila jsem si štěně bez PP, protože jsem ho chtěla jen jako mazlíčka a ne na výstavy. Pes mě stál 3500. Myslela jsem si, jak jsem hrozně chytrá a dobrá, ale je to kryptorchik (nesestouplo mu varle), má 72cm v kohoutku, 50kg (*větší a těžší oproti standardům plemene), má dysplazii a za tu dobu se do něj narvalo desítky tisíc. Takže místo toho, jak jsem si myslela, že ušetřím, tak pravej opak....“ 

A jak odhalit množírnu?

Podle mě je množitel každý, kdo množí pejsky bez PP a nestydí se říct si za štěňata víc, než jsou výlohy za péči (a někdy je to o dost více). Cenu nastaví o pár tisíc méně, než se prodávají s PP (někdy ani to ne) a vesele množí, dokud se trh tohoto plemene nenasytí, nebo je fenka už moc „opotřebovaná“.

Odhalit množírny nemusí být tak snadné, vše se může zdát v pořádku, ale pár tipů pro vás mám. Už z výše uvedených informací vyplývá, že když je uvedeno, že mohou dodat fotky obou rodičů, byl to záměr ty štěňata mít. Takže ruce pryč! Na facebooku také často neuvádějí ceny štěňat, právě kvůli rejpalům a lidé si o ni musí psát do zpráv. A co si budeme nalhávat, téměř vždycky jde o peníze! Pokud by se stala nehoda, neříkala bych si o více, než kolik bych utratila za zdravotní péči (očkování a odčervení) a náklady za krmení, popřípadě transport k novým majitelům. Alarmující může být i to, pokud třeba pejska sháníte už delší dobu a hledáte inzeráty na internetu, že množitel má svoje inzeráty nepřetržitě vyvěšené se stejnými fotografiemi. Na facebooku zase to, že množitel dává příspěvky co 3 měsíce, nebo dává více inzerátů na různé štěňata. (Ano to se stalo na stejném bazaru, manželský pár uveřejňoval v pravidelných intervalech inzeráty na štěňata krysaříků, ale po několikátém příspěvku za pár měsíců, to už začalo být divné lidem, kteří pravidelně příspěvky sledují, protože fotky „rodičů“ byly stejné a fotka očividně pocházela ze sociálně slabšího prostředí.

Pokud už jste si o pejska řekli, množitelé vám mohou nabídnout, že vám ho někam přivezou, nebo si předáte štěně jinde, protože zrovna malují dům nebo zrovna jedou k babičce a tak vám ho předají tam. Ale předat vám ho mohou i na jejich adrese, nepozvou vás dál, nenechají vás mrknout se na zbytek pejsků nebo vás vezmou do nějaké místnosti, kam pejskové nemůžou. Jsou ale i tací, u nichž se bude pozdávat úplně všechno a uvidíte pelíšek, ve kterém leží fenka se štěňaty! Pejsek také může být špinavý a zapáchat.

Vím, že je kruté nechávat pejsky v množírnách a i já bych je nejraději všechny vykoupila a vysvobodila, ale bohužel tím jenom podpoříte další a další množení, jelikož pro množitele jsou to peníze bez námahy. A já stále spoléhám na dobrovolníky, které pořádají zátahy na odhalené množírny a pejsky zachraňují.

Pokud je pejsek moc malý a sám se ani nenají je to také alarmující! Takové štěňata by měli být ještě u maminky a sát mléko a to i přesto, že množitelé v inzerátech dekladují úplně jiný věk. A další příklad z praxe a opět od jiné mé kamarádky, která se ozvala na mou výzvu pod jednou diskuzí. 

Na fotce dole vidíte „čistokrevného“ maltézáčka vedle toho opravdu čistokrevného a rozdíly jsou opravdu zřetelné a zřejmě je zkřížený s bišonkem. Pejsek byl také pořízen v roce 2011 a tenkrát za něj chtěli 2500,- a pejsek nebyl ani očkovaný, ani odčervený.

„Psa jsme na bazoši našli my, byl tam vyfocený v jakémsi hrníčku a samozřejmě velmi levný. Bohužel pro něj jela babička s tetou a těm nepřišlo nijak divné, že jsou štěňata v malé krabici od hoven, takže si přivezli silně začervené štěně se svrabem v uších, podle váhy určitě mladší než 7 týdnů, neumělo ani pořádně žrát. Léčba nás vyšla dráž, jak celý pes, ale majitelka nám ze strachu celou částku vrátila zpět. Asi věděla proč…“

Když jsme u maltézáčků, bišonků a křížení, moje kamarádka zareagovala na moji výzvu zrovna pod tímto příspěvkem:



Co to potom bude za štěně? Křížené z křížence…. doufejme, že nakrytí nenajde a rovněž se našel někdo, kdo se postavil proti a měl svůj názor, zbytek komentářů bohužel nemám, protože byl příspěvek smazán.

Svými slovy bych množírnu popsala jako nezodpovědné záměrné množení psů za účelem zisku. Pejskové bez PP totiž původně pocházeli jako pejsci nesplňující přísné standardy plemene nebo měli nějaké vady, díky kterým se nemohly účastnit výstav. Nebo také tím, že se pejsek s PP křížil s pejskem bez PP a takhle se množilo dál.

A zpátky k inzerátu

A proč jsem byla z oného inzerátu tak vytočená? Protože většina lidí se obouvala do pár jedinců, kteří psali, ať nepodporují množírny, že psi nemusí dodržovat standardy, že mohou mít nemoce, že mohou víc vyrůst a vypadat úplně jinak, že paní z toho má jen výhodný business, že neví, z jakého prostředí pejsci jsou, že fotky rodičů mohou být podvrh, že mohou mít genetické vady, které se odhalí až po nějakém roce a za operace svých miláčků zaplatí několikanásobně více, než kdyby si pořídili pejska s PP, jehož chov podléhá přísným standardům a pokud má plemeno geneticky sklon k nějaké chorobě, provádí se vyšetření již preventivně (třeba u německých ovčáků se provádí screening kvůli dysplazii). Lidé ale chtějí ušetřit, vidí magické obličeje štěňátek, jejich Anička nebo Martínek chtějí štěně za každou cenu a stejně nechtějí chodit na výstavy, tak proč kupovat psa o pár tisíc dražšího, když nemusí?

Předevčírem jsem se opět vytočila, paní s Jorkšírky, která se vysmívala, že už má štěňata i přes blbé kecy a bez PP zamluvená, zase postnula inzerát.. Má jich snad více?

Lidé, kteří už komentovali, jsou většinou stejnou barvou 
A tak, nekupujte pejsky za levnější cenu bez PP, buď si připlaťte (někdy to ani není moc), nebo adoptujte a pokud vážně stojíte o to štěně, které jste si zamilovali z nějakého inzerátu, zajimejte se! Chtějte vidět, kde pejsci bydleli, spali, jedli, co jedli, chtějte vidět jejich rodiče, chtějte očkovací průkaz... A pamatujte, že v  útulcích i na internetu můžete najít i krásná štěňata nalezená nebo zachráněná, které si také přejí být milována. Třeba minulý týden se na slovensku na poli našlo 16 štěňat u velkého pytle.....

Jelikož mám ještě co říct, mám v záloze ještě jeden dlouhý příběh psíka z množírny a ozval se nám ještě jeden čtenář s důvěrnými informacemi, takže vznikne zřejmě ještě další článek. A ráda bych vás pozvala, ať si určitě přečtete článek u spoluzakladatelky Jahody, bez které by žádná kampaň nebyla a u které se dovíte něco také o množení králíčků a na článek k Tess, které děkujeme za iniciativu a která článek vztáhla na všechna zvířátka. Dále se mrkněte na facebook, kde budou odkazy na články všech blogerek, které se zapojí a další informace k projektu. Tímto bych také ráda poděkovala za milou spolupráci NE množírnám. Za to, že jsme se mohli stát součástí jejich fungujícího projektu.


Výzva na závěr 

Máte-li blog a chtěli byste nám pomoci kampaň rozšířit na dalších blozích, nebo máte-li k tomuto tématu také něco říct, kontaktujte mě nebo Jahodu. Pokud nás chcete podpořit, sdílejte kampaň na facebooku nebo umístěte na blog logo projektu jako banner s odkazem na fb stránky. Děkuji ještě jednou všem kteří se účastní za spolupráci. A doufám, že alespoň někomu otevřeme oči a lidé nebudou tolik vyhledávat pejsky a zvířátka z množíren :)

Terez





čtvrtek 16. dubna 2015

Když mi bylo 15

Dnes to bude jen krátké ohlédnutí po tom, co jsem dělala a jaký jsem měla "styl", když mi bylo patnáct.


To tričko je s šedou lebkou, ale měla uši a mašli!

Psal se rok 2008, bylo mi 15 a já přecházela na střední. Byly to fajn časy. V ten rok jsem potkala svoji nejbližší kamarádku. Měla jsem veřejný život na líbečku /libku (libimseti.cz) a chodila jsem tam chatovat. Frčelo ICQ a měl ho snad každej cool kámoš. Škola byla děsnej vopruz a nosily se pruhované podkolenky a byla jsem hrozně emo, černá, šedá a občas růžová nebo fialová. Byla to éra silikonových náramků, arafatek a věcí s lebkou.

Co jééééééééééé? (Scary movie)

 Byla jsem hrozně free a psala jsem voe místo vole, věci jako lovískuju, uprafený, mtě (miluju tě) mtr (mám tě ráda) mtsmr (mám tě strašně moc ráda), mtmr, mtmmr (mám tě moc moc ráda), good kamojda, best, krutózní, mrtě (hodně), brý (dobrý) a nejoblíbenější smajlík byl xD. Do jmen se dávaly čísla, w, q nebo sh: Kájusha, Dawe, Janishka, Weruszka, KamilQa, 7ukyn, K4czenq4 (velkým písmenem, asi to bylo víc cool!) Holky byly mařky, všechno bylo hafo a na 4ever a taky se psalo neasi, jááj a  muck (nebo i mucíq). Jo vážně trapný, ale i já něco (dost) z toho používala. Na moji obhajobu, tenkrát to prostě psal každej!! Měli jsme partu a mysleli jsme si, jak jsme hrozně drsní, hlavně, když jsme se scházeli a "zewlovali" (nudili se) na dětském hřišti na kraji města. 

Doufám, že mě má drahá nezabije, ale takhle z výšky se kdysi fotil každej!

Milovala jsem SUM 41, Simple plan, 30 second to Mars, Avril, My chemical romace, Green day, The Rasmus, pořád ještě Linking park a Metallicu, ale nějakou Rihanu a Beyoncé by jste v mé "empétrosce" (mp3 přehrávači) taky našli. 




Milovala jsem svoji šedo-černou pruhovanou mikinu s "diamantovou" lebkou z C&A. Nikdy na ni nezapomenu, byla nejlepší! Měla jsem patku a poprvé jsem se odbarvila peroxidovou barvou, poprvé vyzkoušela a zamilovala se do vodní dýmky a poprvé se jsem se opila na tajnačku s partičkou. Stihla jsem se několikrát zamilovat a odmilovat. Poznala jsem hodně super "lidiček". (Kde jim je konec?) Taky se začali nosit tříčtvrteční legíny pod mini sukně a k tomu conversky. Malovala jsem si spodní i vrchní waterline černou tužkou miss sporty, protože nejlíp barvila! Nosili se psí známky a velký brejle. Byly to vážně fajn časy, ale byla jsem ještě hloupoučká a naivní, bez špetky zodpovědnosti a s mizerným kapesným. Milovala jsem jen tak se poflakovat s kamarády venku, vymýšlet s kamarádkou kraviny (jako ukrást vozíček z Billy a jezdit s ním z kopce po sněhu a ledu) a vymýšlet lidem přezdívky. Taky nás bavilo spontánně chodit s našima klukama do kina, do mekáče a Pandy na jídlo a dopisovat si s lidma přes internet. 

Totálně neladící outfit a kamarád, který hrál nejlíp na světě "Nothing else matters" (Metallica)


Ráda se občas nostalgicky prohrabu krabicí plnou vzpomínek a starými fotkami. Ráda si poslechnu písničky, co jsem milovala. A ráda si poslechnu také vás. Co bavilo vás a jaký jste měli styl, když vám bylo 15?

Terez

pondělí 13. dubna 2015

Jak a proč vznikl tento blog

Už na základní škole mě bavilo psát slohy, dokonce jsem skládala básničky o životě, o lásce a k narozeninám členům rodiny. Handmade dárky v podobě přáníček a jiných drobností je úděl chudých studentů před osmnáctkou zvlášť, pokud máte početnou rodinu a u nás se vždycky umělecká tvorba i kreativita cenila. Jako malé jsme totiž museli zpívat, recitovat a tančit prarodičům, kteří hrdě tleskali a nenechali si ujít jediné veřejné vystoupení. S hrdostí vystavovali keramikové paskvily, výkresy a jiné ručně dělaní dárečky a rádi se chlubily před sousedy, jak mají šikovné vnučky.

Dalším mezníkem bylo, když jsem v roce 2012 začala pravidelně číst blogy. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou, když jsem si hledala recenzi na nějaký určitý produkt. Narazila jsem na blog Lady´s make-up bag, kde jsem projela snad všechny články a s radostí se vracela zpátky. (Bohužel je blog delší dobu aktualizován.) A tím se ve mně zrodila vášeň pro kosmetiku a musela jsem mít každý druhý produkt, který jsem tam viděla. Polovina výplaty z brigád padla na vychvalované produkty a objevila jsem (a zamilovala si) dekorativku alverde, kterou jsem do té doby úspěšně ignorovala. Spustilo to můj zájem o přírodní kosmetiku a začala jsem hledat podobné blogy. 
Díky beauty blogům jsem objevila i některé life blogy, i když se přiznám, že pravidelně čtu jen asi 3. Po určité době a schraňování kosmetiky jsem se chtěla stát beauty blogerkou, dokonce jsem nafotila i mnoho fotek své tehdejší kosmetiky a sepsala pár článků. Proč jsem se jí nestala a co mě od toho odrazovalo, vám napíšu někdy příště.

(zdroj)

Minulý rok jsem narazila na blog Domči (Pelíšek písmenek) a začala jsem ji sledovat na instagramu a staly se z nás kamarádky. Mluvily jsme spolu o tom, že bych si také chtěla založit blog, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala. No jo, holt chronický odkladač čehokoliv na později. V loňském listopadu uspořádala Domča blogosraz, což bylo mé první osobní setkání s blogerkami. Měla jsem strach, že jako neblogerka nezapadnu, ale naštěstí to dopadlo parádně a po půl dni jsem se cítila jako mezi kamarádkami. Mohla jsem zde poznat Claire, Peťu, Clarku a Markét a díky tomu najít zase nové blogy, o kterých jsem předtím neměla tušení. 

Schodová fotka od Clarky :)
Setkání bylo úžasné, holky jsou skvělé a ještě více mě navnadily k tomu, abych začala psát. A tak jsem začala, ale do šuplíků. Udělala jsem si v počítači složku a do ní psala a psala. Doteď v ní mám články v různé fázi rozpracovanosti a pochází odtud i první 4 články, které jsem už pouze dopsala a poupravila. Proč jsem takou dobu otálela se zveřejněním? Bála jsem se. I přes ujišťování kamarádek, že to vážně budou číst, jsem se bála, že to nebude nikoho zajímat, bála jsem se haterů a negativních názorů zkušených blogerek. Ať chci nebo ne, záleží mi na tom, co si o mně myslí ostatní a beru si to k srdci. Jo a taky mi občas pokulhává gramatika… Ono je těžké jít s kůží na trh, když je přehlcený mnohem kvalitnějšími a zajetějšími oblíbenými kousky. Neměla jsem ani název, ani design a vždycky do toho něco přišlo (Vánoce, zkouškové, oslavy narozenin, bakalářka, Velikonoce,… ). No a jednou jsem se probudila, na státnice se mi učit nechtělo, bakalářka už byla odevzdaná, štěňátka, která jsem denně venčila, měla nový domov a já nějak nevěděla, co dělat. A tak jsem si řekla, že je ideální den na založení blogu. Splácala jsem na koleni design (ještě se bude trochu měnit), nějak mě napadlo jméno „Za růžovým sklem“, ale pak jsem dělala logo a nějak jsem u toho přemýšlela nad vším možným (snílkovská klasika) a po chvíli jsem si všimla, že v uloženém souboru je místo skla zrcadlo… No a už mi to tak nějak zůstalo. :) A přišlo to právě včas, protože mě pár dní po vytvoření blogu mě čekal můj druhý sraz blogerek a tentokrát jsem mohla jet jako sice začínající, ale oficiální blogerka. Mimochodem druhý blogosraz se konal v sobotu a byl také úžasný a díky Claire jsem měla tu čest poznat S., Lišku, An., eMku & Enku, Martinu Elegant a Tuttobene. Když jsem za nimi jela do Olomouce, byla ve mně malá dušička, ale po seznámení a povídání u kávičky to ze mě spadlo a den jsem si parádně užila. Můžete kouknout na pár fotek třeba k elegantní Martince. :)

Kauf blogosrazu: roztomilá krabka za hubičku (foto by Claire)

No a tak mě tady máte… blogerku v plenkách, která ještě ani nemá vyhraněný přesný směr, kterým se vydá. Bojuju s průměrností a bojovala jsem i sama se sebou. Ale nad sebou jsem vyhrála a blog nakonec založila. Momentálně bych se přirovnala k uhlíku a do vybroušeného diamantu to bude ještě nějakou tu chvíli trvat. Ale každý jednou začínal, a i když to nebude jednoduchá cesta, třeba jednou dosáhnu alespoň poloviny kvalit mých oblíbených blogerek. 

Mějte fajn den. :)

Terez

pátek 10. dubna 2015

Maličkosti, které mi zaručeně zlepší den

https://sarahsmirks.files.wordpress.com/2015/01/happy.png
(zdroj)
Občas má každý z nás den blbec, špatnou náladu, něco se pokazí nebo nás čeká něco nepříjemného, čemu se vyhýbáme. A pak se objeví nějaká maličkost a hned se vám nálada zlepší, ať už to trvá okamžik nebo hodiny. Tak si udělejte kafé, čaj, smoothie nebo cokoliv, co máte rádi. Pusťte si oblíbené písničky, začtěte se ... a zamyslete se, co dělá radost vám a zlepšete si svůj den. :) 

 

Je mi fajn, když mi začne na rameni roztomile povídat můj andulák Sky. Vlastně mi náladu zlepšuje vždycky, když je poblíž a jen zvědavě kouká a zkoumá, co by snědl. Ale kdo by odolal sladkým slůvkům, jako je třeba: miláčkuu, pusinkuu, pojď sem ty krasavče, pupíčkuu, … To byste ho pustili z klece i když vám za 10 minut jede autobus, odpustili všechno krákání (které praktikuje jako mučivý nástroj pokaždé, když se zlobí) a hodili mu pětikorunu!


Je mi fajn, když se můžu alespoň 2 hodiny relaxovat (číst si nebo poslouchat hudbu) a nikdo po mně nic nechce.
Když máma nebo babička udělají mé oblíbené jídlo.

Když se někdo z lidí, co mám ráda, ozve sám od sebe, aniž by něco potřeboval, nebo se domlouval na „někdy“, což znamená téměř vždycky NIKDY.

Když můžu věnovat koníčkům, co mě baví, sjíždět svah na prkně, starat se o zvířátka, nebo hrát volleyball s partou známých.


Je mi fajn, když udělám malý dobrý skutek. Vážně to zahřeje, když vím, že jsem někomu pomohla. (Nyní v naší čtvrti probíhá dlouhodobá sbírka PET víček pro organizaci pomáhající dětem s hluchoslepotou, kterou s kamarádkou pořádáme a když vidím, jak víčka přibývají, musím se usmívat!)

Když i po pěti letech spatřím stejnou jiskru v očích svého chlapa.

Když máme s nejlepší kamarádkou „bjutydej“, můžeme se válet, povídat si a jíst kokčáky (kamarádčin výraz pro kokina).

Když se sejdu s některým ze starých přátel a zavzpomínáme si, až smíchy slzíme.

Když se mi něco ve škole / práci povede.

Když mám blbou náladu a někdo se na mě usměje třeba v MHD.

Když si uvědomím, že to co nyní studuji má smysl, poslání a ještě navíc mě to baví. (Studuji Surdopedii.) :)
Když cestuji a poznávám nová místa, lidi a kulturu.

Když je venku krásně a já se procházím v přírodě nebo sedím na koni.

Když se můžu naložit do vany a v létě, když můžu skočit do studeného bazénu.

Když se stane něco spontánního, třeba dojde Ital, že jedeme navštívit jeho rodinu do Rakouska, nebo se s kamarádkou domluvíme a za hodinu jedeme na výlet, nebo jdeme do kina, cokoliv. Nebo jdeme někam s kamarádkou a skončíme úplně jinde. Prostě paráda!

A je mi fajn, když jsem obklopená blízkými lidmi.

A recept na zlepšení nálady? Najděte si chvilku a dělejte co vás baví, s lidmi co vás baví. (Jo tak není úplně můj, půjčila jsem si ho z textu Bena Cristovaa :D)

A teď jsem zvědavá, jaké jsou vaše recepty na zlepšení nálady?

Terez

čtvrtek 9. dubna 2015

Jsem ráda, že jsem dítě devadesátek aneb teď bych vyrůstat vážně nechtěla.



Dnešní děti jsou jiné. Jasně, je to stále se vyvíjející technologií, jinými výchovnými metodami, moderními rodiči (kteří mají málo času, protože musí víc pracovat) a stále více z nich najímá chůvy (pokud na ně mají) a tak dále a tak dál. O tom dnes ale mluvit nebudeme. 

Tímto článkem chci vlastně poděkovat mámě za své dětství, protože v poměru k dnešní době bylo úžasné.
Jsem ráda, že vím co je disketa, co je VHS kazeta, že umím přetáčet kazetu tužkou (a ještě mám schované pohádky, šmoulí diskotéku a Dádu), že jsem volávala z pevné (protože nikdo nezjistil, kdo provolal kolik minut), že jsem jedla ovoce přímo ze stromu a nemusela jsem se bát, že mě otráví pesticidy. Jsem ráda za to, že jsem zažila televizi o třech kanálech, na kterých nic nedávali a tak jsme tam nedřepěli pořád, za to, že jsme místo večerů u seriálů hrávali všemožné karetní a deskové hry, že jsem měla mobil až od 3. třídy (a to ještě kvůli tomu, že jsem hrála v divadle a máma chtěla vědět kdy končíme, aby mě mohla vyzvednout, jinak bych ho dostala ještě později). A že mi baterka v něm vydržela nabitá i týden.


Vyrůstala jsem v rodinném domě na „předměstí“, ve čtvrti, kde se většina lidí znala a bylo tu plno dětí mého věku. Naši rodiče stavěli vlastníma rukama malé dětské hřiště, abychom si měli kde hrát. Každý den, když jsme neměli zájmové kroužky, jsme chodili s maminkami na hřiště, kde se hrávala „hloupá kuchařka, čáp ztratil čepičku, cukr káva limonáda, Honzo vstávej nebo bublanina“. S  holkama jsme skákaly gumu, chodily se navštěvovat, hrávaly jsme si s pár bárbínama, které měly oblečky, co šily naše mamky a bydlely v domečcích z krabic. Největší poklady se ukrývaly ve skříních rodičů, ve starých krabicích z půdy a největší moc měla fantazie … a že jsme jí měli dost! Teď, když dojdu na návštěvu někam, kde jsou děti, tak hrají na xboxu, koukají na DVD a každý týden si přejí jinou hračku z nové televizní reklamy (na kterou si po dvou týdnech ani nevzpomenou. Jindy jdu kolem hřiště a tam posedávají teenageři hulící trávu a nemůže jim být víc, než 15 (no ne vážně, tráva se dneska sežene líp, než poctivý suroviny bez éček). A jen  jeden smutný kluk který má rodiče ze staré školy sedí venku a popojíždí na kole. Byl vychováván jako já (k tomu aby běhal po venku, jezdil na všem, co má kola, šplhal po stromech), aby měl fajn dětství. Ale k čemu to je, když s ním nikdo nejde ven? Zeptala jsem se, proč je tu sám? Odpověděl, že kamarádi jsou doma a hrají hry, nebo jsou někde u babičky, kde dělají nejspíš to samé. Chudák malej se mnou trávil občas prázdniny na brigádě. Bylo mi ho líto a tak jsem ho vzala sebou na trh, kde jsem část prázdnin prodávala čerstvé borůvky a věnovala se mu, když tam nikdo nebyl. Pletla jsem s ním gumičkové náramky, krmila ho borůvkami a on mi až moc ochotně pomáhal prodávat. 

Pocházím z pedagogické rodiny a vyrůstala a dospívala jsem v mateřské školce, kde jsem pomáhala mamce. Je vidět pokrok a je to až děsivé, jak se děti mění. Nosí do školky nové moderní drahé hračky, mobily, tablety a dokonce sousedovic kluk, z bohaté rodiny, měl tablet už ve 3 letech a připojený k odrážedlu, které mělo stojan na tablet připevněný na pevno už z fabriky!?! To jako vážně?! A nemluvím o kousacích a blikacích hračkách pro mimina v podobě ajfounů...


Další věc jsou sterilní děti. To jsou děti přecitlivých rodičů, co by své děti nejraději obalili bublinkovou fólií a zavřeli do ohrádky bez ostrých předmětů. Kolikrát jsem spadla, odřela si kolena, roztrhla tepláky, roztrhla obočí, došla domů domlácená, píchla se do oka, něco si zlomila. Doma jsem se cítila spoutaná a chtěla jsem pořád lítat venku. A tak je to pořád a proto nutně potřebuju parťáka na venčení, a protože lidští parťáci nechtějí chodit tak často a protože mám tolik lásky na rozdávání, brzo (jen co se odstěhujeme do svého) přibude do rodiny nový čtyřnohý člen. :)


No a tak praskla jedna iluze o dětství, mějte se fajn a napište mi, co vás nejvíc bavilo, když jste byli malí?

Terez

Prokrastinace s grácií

Snad každý, kdo studoval, měl někdy problém s prokrastinací a netvrďte, že ne! (Kdo teď krouží hlavou, lže si do kapsy!) No, já jsem přesně ten typ člověka, který se řídí heslem: ,,Co nemusíš udělat dnes, odlož na zítřek!“ Dělám seminárky a eseje, až když to hoří a i bakalářku jsem odevzdávala poslední den. Jsem klasik. :D

(zdroj)

 A jak nejraději prokrastinuju? Pokud na facebooku a instagramu zrovna není nic zajímavého, projíždím oblíbené blogy. Většinou jsou to beauty blogy a občas taky nějaký ten blog ze sekce life. Koho by to zajímalo, nakoukněte k mým oblíbeným holkám, například k S. U Sabči si přijdou na své milovnice modré, barevného líčení, (nejen) přírodní kosmetiky, zelené mozky a milovníci jezvčíků. U milé Bebe najdete nějaké to povídání, recenze přírodních mazadel a kočiče (toho já můžu!), Claire je další milovnice přírodní kosmetiky, se kterou si můžete udělat i nějaké to DIY. A taky je to fajn baba, kterou jsem měla možnost poznat osobně. No asi jste pochopily, že si taky tak trochu ujíždím na přírodní kosmetice, takže vás asi nepřekvapí, když vám doporučím, aby jste se vrátili zpátky k přírodě, což je blog, který píšou hned dvě baby a kromě recenzí kosmetiky tu najdete i nějaké ty zdravé recepty na mňamky i kosmetiku. A to vážně chcete! No a aby to tu nebylo pořád jenom o přírodě, tak tu máme ještě milovnici kosmetiky a koček, skvělou Peťu a její Simple life No z life blogů vás pošlu k profláklé blogerce Luc, jejiž příběhy a historky mě vždycky pobaví a občas nějaký ten článek o sushi nebo přírodní kosmetice je příjemný bonus. Ano taky miluju sushi, kafe a yankee candle, jako půlka světa! :3 Dále moje milovaná Domča a její Pelíšek písmenek. No schválně, kolik byste této holčině hádaly let? Jsem ráda, že je mojí kamarádkou a jsem ráda, že jsem ji prostřednictvím blogu poznala, umí rozdat hroznou spoustu pozitivní energie a já jsem hrozně ráda, že jsem ji díky S. objevila (děkuju Sabi!). Ještě u máme Markétku, která píše o studentském životě v Pardubicích a  o boji s akné. A nemůžu opomenout milou Clarku, která dělá úžasné fotky, má super pejska a na jejím blogu najdete tipy na home dekorace a různé fotoreportáže. A ráda se vracím také k An.,protože z jejích článků na mě dýchá klid a fotky kosmetiky, přírody, kosmetiky v přírodě a klálíčky, - to všechno já taky můžu. :) Blogů čtu samozřejmě mnohem víc a třeba někdy v budoucnu napíšu ještě o dalších.
(zdroj)
Kromě blogů čtu ráda knížky, sleduju filmy a seriály a nebo hraju facebookový hry (stydím se, ale prostě starej dobrej Candy crush, Logo game nebo Two dots jsou prostě fajn!) A taky hodně instagramuju.

A u čeho rádi prokrastinujete vy? :)
Terez

A kdo že to vlastně jsem?

Ahoj, jsem Terez a právě začínám! :)

Jsem normální holka, je mi dvaadvacet a pořád ještě jsem plná snů a maluju si růžovou budoucnost.
Jsem věčný student. I na stará kolena budu dychtit po vzdělání. Všemožné kurzy? Jo! Jo! Jo! Semináře nebo školení? Hrňte to sem! Momentálně mě čekají státnice a vůbec nevím, co bude po nich. K tomu dělám kurz Českého znakového jazyka, který je velkou součástí mého oboru, po státnicích se chystám na kurz angličtiny a rozšiřující kurz masérství (Jo, jsem certifikovaný masér.) A jelikož dost často prokrastinuji (před státnicemi ještě více než obvykle), troufám si říct, že tohle bude moje plodné blogerské období. 
Co dál o sobě říct? Jsem hodně otevřený a přátelský člověk, možná až moc. Potkáte-li mě na ulicích Brna, neváhejte mě pozdravit! Jsem léty prověřená „vrba“ radím a pomáhám, poslouchám. Jo a jsem ukecaná. Někdy melu a melu a napřed mluvím (píšu) a pak myslím… (z toho vznikne určitě také pár výživných hejtovacích článků, znám se). Kdo mě trochu zná, tak asi teď pokyvuje hlavou, jo jsem holt svá. Také hrozně těžce beru změny – nový kolektiv, když se vzdálí někdo z mých nejbližších přátel, něco oblíbeného přestanou prodávat (jednou jsem obrečela omáčku z pytlíku, byla děsně dobrá a nezdravá, stydím se!) a s tím se pojí, že jsem děsná citlivka. Brečela jsem i u Alexandra Velikého (hlavně když umíral Jared Leto, byl totiž ták roztomilej!) Občas nepochopím sarkazmus mého chlapa.
Jsem milovník a ochránce zvířátek (jako vegetarián zatím ne-e, i když k tomu asi nemám daleko, ale o tom zase jindy). Doma mám zlobivou nebesky modrou andulku Skye, sklípkaní slečnu Adélku a naše smečka se bude dále rozrůstat, až se přestěhujeme do „svého“. Nejraději bych tahala domů všechny nalezence, opuštěnce a nemocná zvířátka, ale neprošlo by mi to u mámy. Vedu chovatelský kroužek pro děti a chování spokojených chlupáčků je pro mě terapie jako blázen. Hraju volleyball, ráda jezdím na snowboardu, miluju jaro, vodu, procházky, jsem vášnivý čtenář a jedlík. Už přes 5 let randím s jedním úžasným (polovičním) Italem. Jsem bordelář a trochu prasátko. (Zdravím rodiče, sestru a Itala, kteří to musí snášet a taky Haničku, která už si doufám zvykla.)

Ehm psát spisovně mi moc nejde, tak to prosím omluvte a přijměte fakt, že já prostě nežiji, já ŽIJU

No pro dnešek toho představování bylo dost. Budu psát hlavně o životě, někdy možná i o nějaké té kosmetice, jídle… tak nějak o tom, co mě napadne a hrozně se na to těším!

P.S.: A proč za růžovým zrcadlem? Protože i když jsem už v životě přišla o mnoho iluzí, ještě pořád žiju za oním růžovým "sklem", maluju si prstem srdíčka a idealizuju svět kolem. A občas budou moje články právě o rozbíjení některých těchto iluzí. 

Budu psát o životě, někdy možná i o kosmetice, jídle… tak nějak o tom, co mě napadne a hrozně se na to těším!

Terez